Pokud se chcete jednoduše dopravit k nejslavnějšímu peruánskému městu, stačí si dopředu zarezervovat místo ve vlaku, který vás doveze až do Aguas Calientes - městečka ležícího pod Machu Picchu. Zpáteční jízdenka vyjde zhruba na dvě stě dolarů. A práve tahle cena nás dohnala do náruče Freddyho. Obtloustlý majitel cestovky v nedalekém Cuscu nám udělal nabídku, která se nedala odmítnout. Dvoudenní výlet na Machu za sto dvacet dolarů - cesta mikrobusem tam a zpět, oběd, večeře, osmikilometrová procházka s průvodcem, ubytování na jednu noc a vstupné do jednoho z divů světa v ceně.  S vidinou toho, že se vyhneme davu turistů ve vlaku, jsme si s Freddym plácli.

Posilnění kokou moc nepomohlo

Ranní dávka čaje z koky nás měla připravit na sedmihodinnový přesun skrz Andy. Hned na začátku náš řidič zastavil na benzínce a dlouze a důkladně dofukoval pneumatiky. Projížděli jsme neuvěřitelnými údolími se svahy porostlými banánovníky, vystoupali jsme až do výšky čtyř tisíc metrů a výš. Tam, kde už se jen na zelenohnědé trávě válela mlha, ze které občas vykoukla kamenná chaloupka se strážící lamou. Iluze návratu do inckých časů byla dokonalá a přesvědčivá. Pak ale začalo klesání do hlubokého údolí.

Cestou na Machu Picchu můžete umýt sebe i své auto na čtyřech metrech čtverečních. Tohle cestující ve vlaku netrumfnou.

Zdroj: archiv Petry Kejklíčkové

Teprve když náš řidič mířil z kopce, jsme si uvědomili, že sedět úplně vzadu na sedačkách prodlouženého mercedesu nebyl nejlepší nápad. Každá objížďka, předjíždění a zatáčka, kterými se v Andách nešetří, se nám odměnila nadskakováním jako na lodi. Mikrobus postupně utichal. Ti odvážnější sledovali cestu před námi. Styl jízdy našeho řidiče určovalo právo silnějšího.

Zastavte, nebo vám pozvracím volant

„Please, stop!!!“ zaburácel Francouz sedící u dveří uprostřed klesání. Dřív, než stihnul řidič dupnout na brzdu, následovaly zvuky dávení. Všech čtrnáct lidí vyběhlo ven a zhluboka dýchalo. Pět z nich se rovnou odebralo do křoví nedaleko silnice a následovalo první vlaštovku z mikrobusu. Řidič pokynul, že čas na zvracení po pěti minutách definitivně uplynul a teď už máme skluz. Naskákali jsme dovnitř, abychom zjistili, že se snaží ztracené vteřiny dohnat ještě divočejší jízdou. Vzpomněla jsem si na tři blicí pytlíky, které jsem si v předtuše strčila v letadle do baťůžku. Teď leží v kufru na pokoji v Cuscu. Ještě že mám svačinu zabalenou v sáčku...

Nezpomalujeme, máme zpoždění.

Zdroj: archiv Petry Kejklíčkové

Znáte to pořekadlo o tom, že to vždycky může být horší? Když se dvě třetiny autobusu doslova vydaly do sáčků a pytlíků, co měly po kapsách, sjeli jsme z asfaltové cesty. Tempo na chvíli zmírnilo a my rozdýchávali náročný sestup. Před námi se otevřelo dlouhé vysokohorské údolí. Očima jsem přejížděla z hory na horu, od úpatí k vrcholu, ale nenašla jsem žádnou cestu, po které bychom se mohli vydat. Než jsem se stihla přesvědčit, že je nejspíš schovaná dole podél řeky, šlápl ten mladý Peruánec za volantem na plyn a vyrazil směrem k něčemu, co jsem měla za pouhý svah.

Velmi živá silnice smrti

O silnicích smrti jsem četla několik článků. Vždycky v souvislosti s Bolívií nebo nějakou asijskou zemí a s pralesem. Dobrovolně bych se po ní nikam nevydala. Vyzvracet všechno jídlo zpětně za celý týden ale pomáhá dost zásadně posunout moment překvapení. Zkrátka když už se na takové cestě a v tomto stavu ocitnete, už s tím nejspíš moc nenaděláte.

Silnice v kopcích vysokých dva tři tisíce metrů jsou zaříznuté do skal a v podstatě kopírují vrstevnici. Šířka je zhruba na jeden a půl mikrobusu, krajnice má do půl metru. Následuje strmý svah několik stovek metrů dolů až k řece. Asfalt? O něm tu neslyšeli. Svodidla? Zbytečný luxus. Prašnou vozovku udusanou pod koly provozu na Machu Picchu a zpět provázela eroze nad i pod ní. Tuny hmoty se vezly dolů po hoře a na několika místech na protějším kopci bylo vidět, že s sebou vzaly i polňačku. Cestou zpět jsme potkali válec a bagr - místní silničáře.

Tady auta neodklízí

Mezi návaly nevolností jsem zahlédla několik pomníčků. „Viděli jste vraky aut pod kopci?“ ptají se nás o dva týdny později na českém velvyslanectví v Buenos Aires. Zaraženě kroutíme hlavou. „Oni je tam prostě nechávají ležet. Všechno, co spadne dolů, zůstane dole.“

Kvůli strachy rozechvělé ruce fotografa není vidět, jak se terén pod lávkou dramaticky láme do strmého údolí porostlého banánovníky.

Zdroj: archiv Petry Kejklíčkové

Řidič našeho mikrobusu má podle všeho obrovské zpoždění. Plyn a brzda se střídají v nebezpečné kadenci a despekt k zatáčkám ohlašuje hlasitým troubením. Kdo je za rohem, musí uhnout. A že tu provoz docela je. Silnice se zařezává do vrásnění kopce a cestu olizuje divoká vegetace. V jednu chvíli prudce zpomalíme. Auto s námi cukne a donutí mě sledovat cestu před námi. Záhyb do útrob kopce dělí vodopády dopadající z výšky na cestu. Silnici na jedné a druhé straně kopce spojuje... Lávka? Spadlá vrata? Rozhodně to není most. „Tam ale nejedeme, že ne?“ otočí se na mě kamarádka. S absolutním přesvědčením odpovídám, že ne, když se naše auto pohne směrem k dřevěnému mostku nad hlubokou propastí. Vejdeme se tak akorát. Jedeme opatrně, ale rychle. Ze sedadla za řidičem se ozvou další zvuky vyprazdňování žaludku, které proříznou hrobové ticho. A to nás čeká ještě cesta zpátky.